Návštěva čínského lékaře

Návštěva čínského lékaře

V dnešní době je hrozně trendy nadávat na doktory. Všichni jsou jen loutky farmaceutickýho průmyslu, kteří sedí v ordinaci, tahaj z lidí peníze a váš zdravotní stav je vlastně vůbec nezajímá. Jenže jsou situace, kdy k tomu doktorovi prostě chtě nechtě musíme a než si zase někdo z vás bude stěžovat, přečtěte si nejdřív, jak to chodí v Číně. Možná ještě budete rádi za to, co máte…

 

Čínskou medicínu asi není třeba představovat. Každý už o ní někdy něco slyšel. Většinou samé superlativy. Medicína stará 3000 let, která se bez větších změn používá dodnes. Člověk by řekl, že musí být strašně zdraví tihle číňané, když mají takové medicínské znalosti. Když jsem šla poprvé do čínský nemocnice k doktorovi překvapilo mě, jak je tam natřískáno. Asi populární nemocnice, říkala jsem si. Pak jsem zjistila, že na našem malém městečku (asi 400 tis. obyvatel) je minimálně dvakrát tolik nemocnic co v Praze a všechny jsou uplně stejně natřískaný. Systém soukromých ordinací tu zřejmě neexistuje a s každým problémem se chodí rovnou do nemocnice.  A taková návštěva je opravdový zážitek.

Prvně musím podotknout, že v nemocnicích většinou nikdo neumí anglicky, což mě už nemůže nijak překvapit (spíš by mě překvapilo, kdyby někdo anglicky uměl). Moje znalost čínštiny je sice dostačující na to, abych doktorovi vysvětlila problém, ale už není úplně dostačující na to, abych plně rozumněla diagnóze, takže je vždycky lepší mít s sebou někoho, kdo pomůže s překladem. 

Ale pojďme se podívat jak to vypadá konkrétně. Takže přijdete do nemocnice, kde to vypadá spíš jako na nádraží – všude milion lidí, není si kam sednout, spousta hluku a do toho ještě zní z rozhlasu nějaká hlášení, v hlavní hale jsou dlouhé fronty u jakýchsi okýnek a uprostřed toho všeho je recepce s informacemi.

Víte jak jsou v čekárnách u nás lidi slušní, skoro nemluví a když, tak snad jen šeptem, aby ostatní neslyšeli o čem si povídají? A víte, jak na dveřích všech ordinací stojí NEKLEPAT, ČEKAT NA PŘÍCHOD SESTRY a nikdo si nedovolí zaklepat, protože ví, že když to udělá, vylítne z ordinace rozzuřená sestra a zařve NEUMÍTE ČÍST?! Tak tady to funguje přesně opačně. Lidi v čekárnách se vesele baví, čím víc nahlas, tím líp. Sestry tu neexistujou, tudíž není kdo by volal jednotlivé lidi do ordinace. Z toho důvodu jsou dveře všech ordinací permanentně otevřené a kdokoli tam KDYKOLI může vejít. Normální lidi by počkali, až pacient v ordinaci skončí a teprve potom by JEDNOTLIVĚ vstupovali dovnitř. V Číně ne. Tady se nečeká. Prostě přijdete do nemocnice a jdete rovnou do ordinace, kde už je 50 dalších lidí a všichni se dožadujou pozornosti doktora, který se snaží vyšetřit pacienta. A zatímco sepisuje lékařskou zprávu a sděluje pacientovi diagnózu, současně odpovídá na dotazy ostatních, kteří se tam překřikujou jak na pavlači. Asi nemusím zdůrazňovat, že diagnóza je tu věc veřejná, takže asi ani něco jako lékařské tajemství tu neexistuje. 

Nejhorší na tom je, že tenhle kolotoč musíte absolvovat nejmíň dvakrát. Jednou hned po příchodu, kdy musíte doktorovi popsat vaše problémy (což děláte současně s těma 50ti dalšíma). Doktor se na vás zběžně koukne, odhadne rozsah vyšetření a vystaví vám účet, který musíte zaplatit (to jsou ty dlouhé fronty v hale), protože systém zdravotního pojištění tu taky neexistuje a zadarmo ani čínský kuře nehrabe. Pak se s potvrzením vrátíte do ordinace, vybojujete si svoje místo a až pak se na vás doktor skutečně podívá. No skutečně…My jsme byli dnes u doktora, protože Micka chytli záda a protože je to dlouhodobý problém, vyžádali jsme si vyšetření na CT. To tu na rozdíl od ČR, kde musíte o CTčko doslova škemrat (moje vlastní zkušenost), není vůbec problém. Řeknete, že chcete CT, zaplatíte a je to. Výsledky máte ještě týž den. My jsme je dnes měli do 30ti minut. K tomu dostanete i lékařskou zprávu s nálezem. Menší problém ale je, že je to samozřejmě čínsky.
“Co je tam napsaný”? ptám se mojí kamarádky Claire, která šla s námi jako překladatelka. Chvíli na to koukala a pak říká: “No stojí tady, že Mick má problém se zádama”. Fajn, ale to jsme asi věděli i bez CTčka… Tak nic, jdeme zpátky do ordinace za doktorem. Ten se na ty snímky sotva podíval a začal něco sepisovat. Claire s ním diskutuvala v kantonštině, takže jsem nerozumněla ani slovo. Nicméně závěr téhle několika minutové debaty byl jasný – Mick má problém se zádama. 

Doktorův první návrh byly prášky na bolest (tak nějaká ta podobnost s českými doktory tu přeci jenom je). Ale my jsme přišli hlavně kvůli akupunktuře, která je na podobné problémy k nezaplacení. A kolik návštěv chcete předepsat?” ptá se doktor. “No tak to snad musíte říct vy ne?”říkám. “Tak já vám předepíšu čtyři a uvidíme”.  Klasická debata. Měla jsem pocit, že ty dvě hodiny, který jsme tu strávili, byly úplně k ničemu, prototože jsme se dozvěděli jen to, co už dávno víme a ještě jsme si měli sami stanovit počet návštěv u specialisty.

Hold jiný kraj jiný mrav. Já jsem v takových situacích neskutečně ráda, že nerozumím kantonštině, protože mě opravdu nezajímá, jaký zdravotní problémy mají všichni ti ostatní lidi v ordinaci a taky, že nevím, co si zase oni myslí o našich problémech, protože je jasný, že potkat cizince v místní nemocnici už se nemusí dlouho poštěstit a tak je potřeba napnout ucho na maximum a poslouchat, jaký speciální nemoci máme. Určitě to bude něco hogo fogo

Jako vždy přikládám i foto důkazy přímo z ordinace, abyste viděli, že si opravdu nevymýšlím…

Please follow and like me:
RSS
Facebook
Facebook
Instagram
Follow by Email

Leave a Reply

Your email address will not be published.